Biskupská
Biskupská ulice
Ulice vedoucí od náměstí, která končila slepě u městských hradeb, neměla původně žádné zvláštní pojmenování. Jednalo se o ulici s minimálním komunikačním významem, kterému odpovídal i charakter zástavby. Pouze na západní straně ulice, v úseku mezi náměstím Přemysla Otakara II. a Širokou ulicí, stály větší měšťanské domy, které sousedily se starou radnicí, podle této dnes již neexistující budovy radnice na nároží s Radniční ulicí se tady často říkalo také "Za radnicí" nebo "za starou radnicí". Ve zbylé části ulice byla od 14. století budována pouze drobnější zástavba, omezená průběhem hlavní městské hradební zdi, která ulici uzavírala na nábřeží Malše. Několik domů které v této části ulice stálo bylo původně považováno za pokračování ulice Soukenické (dnešní Široké). Pro část ulice blíže k hradbám (od Široké k nábřeží) se užívalo označení "V koutě" či "V rohu zdi", neboť to tehdy skutečně byl pouhý zastrčený kout. Od konce 16. století se pro tento úsek objevuje též název "Spilheuble" podle sousední hradební věže Špilhayblu, dnes známé spíše pod jménem Železná panna.
K rozsáhlé změně ve vzhledu Biskupské ulice došlo v 2. polovině 18. století, kdy byly vykoupeny domy na téměř polovině západní fronty ulice a na jejich místě se začalo s výstavbou nové piaristické koleje, která od 1784—1785 sloužila jako biskupská rezidence. Roku 1827, po prodloužení dráhy koněspřežní železnice do vnitřního města, byla proražena městská hradba a Biskupská ulice se svým ústím napojila na nově postavený most. S tím související oživení ulice vedlo k rychlému obnovení stavební činnosti.
Již nedlouho po vzniku českobudějovického biskupství v roce 1785, které sídlilo právě zde, v někdejší piaristické koleji, se pro ulici ujal název Biskupská ( Bischofsgasse, Bischofgasse, ve starším období i Pischofgasse apod.). Toto jméno se od té doby užívá výhradně a beze změn až do dnešních dnů.